Rozsypeš střípky svého života do přediva dnů
a ráno je najdeš pod postelí,
mezi prachem, ztracenými knoflíky
a sny, které přes noc zestárly.
Tvá vůle, šťastný blázne,
je malý král v papírové koruně.
Poroučí větru, aby nefoukal,
hodinám, aby se zastavily,
a tobě, abys konečně odpověděl sám sobě.
Věříš mně?
Věříš sobě?
A kolik za tu víru vlastně platíš?
Někde musí být konec niti.
Táhneš ji za sebou ulicemi,
přes cizí postele, nádraží, pohřby a nedělní rána,
ale klubko se stále odvaluje dál,
jako by na jeho druhém konci
někdo pomalu odcházel.
Kdo jsem?
Ta otázka visí nad městem
jako měsíc zapomenutý rozsvícený za dne.
Ticho.
Možná právě teď někdo v jiném městě
píše dopis, který ti nikdy nepřijde.
A možná je to tak lepší —
aspoň nemusíš vymýšlet odpověď.
Láska má čtyři, pět písmen podle jazyka.
A přesto sis pod jejich vahou
sám postavil celý dům,
ve kterém teď bydlíš sám.
Chceš být sebou.
Jak směšné a nádherné přání.
Stavíš most ke svým snům
a každou noc zjišťuješ,
že řeka pod ním změnila směr.
Jsi králem všeho,
co za mnoho nestojí:
několika vzpomínek,
jednoho těla,
hrsti strachů
a jména napsaného na dveřích, který sis sám vybral.
Lehni si tedy na zem.
Zázraky možná právě prší z nebe,
a ty je neslyšíš,
protože bubnují na střechu
tvých vlastních představ o tom, jak má zázrak znít.
Jednou tu střechu sundáš.
A možná zjistíš,
že celý život jsi prodával svůj osud
na tržišti tužeb,
kde ho nikdo nechtěl koupit.
Stál jsi tam s ním v natažených rukou
a křičel:
Vezměte si mě. Řekněte mi, kdo jsem.
Ale tržiště se vyprázdnilo.
Stánky zavřely.
Prodavači odešli.
Vítr převracel prázdné bedny.
A tehdy ti možná dojde,
že poslední otázka nebyla:
Kdo jsem byl?
Ale:
Co ze mě zůstane,
až už nebudu chtít
ani brát,
ani loupit,
ani být někým jiným?
A někde v temnotě
se konečně pohne nit —
ne proto, že ji někdo táhne,
ale proto, že jsi ji konečně pustil.
