Myslel si, že něco objevil.
Rozřízl tělo
a pod kůží našel město.
Řeky krve znaly své cesty,
srdce pracovalo ve tmě
jako starý hodinář,
který nikdy neviděl slunce.
Rozbil atom.
Uvnitř nebylo nic.
A právě to nic
bylo nekonečné.
V noci obrátil dalekohled k nebi
a hvězdy se odsunuly,
jako když někdo pootevře dveře
do dalšího pokoje.
Za ním byl další.
A další.
Člověk si zapisoval čísla
a říkal tomu poznání.
Nevěděl,
že vesmír ho celou dobu pozoruje.
Všechno už tu bylo.
Krev věděla, kam téct.
Stromy věděly, kdy shodit listí.
Planety znaly své cesty
dávno předtím,
než jsme jim dali jména.
My nic neobjevujeme.
Jen chodíme po obrovském temném domě
se zápalkou v ruce.
Na okamžik ji škrtneme.
A vítězoslavně vykřikneme:
„Vidím!“
Pak zápalka zhasne.
A dům pokračuje dál.
